Aktuality

Víkendové rozjímání

Aneb, kdy se může zákon o odpadech stát odpadkem

Víkendové rozjímání nad odpadky

Článek Právní řád v odpadu, který naleznete na http://enviweb.info/paragraf/?tema=paragraf ,  mě inspiroval k zamyšlení, o co opravdu jde v tak zdánlivě marginální komoditě, jako jsou odpady. Nemohu říci, že by to bylo první zamyšlení, protože nejen již 39. novela, ale každá novela tohoto zákona, který, bohužel, nezraje do archivní kvality jako víno, k tomu vybízí. A není to novela zdaleka poslední, neboť na dveře nedočkavě, coby politická objednávka, kromě řady dalších, klepe 40. novela, která už také platit měla, ale protože politická přání zhusta nejsou podložena tím, co lze a co nelze, nastala doba žonglování s paragrafy, jak to zaonačit, aby platila aspoň od dubna tohoto roku.   

Proč se tyto komedie odehrávají a jsou vůbec nutné?

Na jedné straně MŽP vytrubuje do světa, že dokonce dva nové odpadové zákony jsou na stole a na straně druhé salámovou metodou „vylepšuje“ stávající zákon, který za necelý rok bude, jak MŽP ubezpečuje, nahrazen zmíněnými novými a moderními zákony. Ti, kteří na tento slavnostní okamžik čekají již několik let si řeknou, „Kdyby pánbůh dal!“, a zasvěcení s otazníkem poznamenají, „V jaké podobě?“. Princip tvorby obou odpadových zákonů, postavený na myšlence účasti významných zástupců odpadových odvětví v Pracovních skupinách (dále jen PS), ustavených rozhodnutím ministra se pomalu vytrácel, až se vytratil zcela. Myslím si, že důvodem byla odborná připravenost členů PS, která se projevila jako spíše nežádoucí, když politicko-komerční zájem shledal, že někteří členové PS skutečné cíle nejen neakceptují, ale významně a hlavně kompetentně je nabourávají.

Na našich stránkách jsme nedávno použili výraz „odpadová legislativní smršť“. Označení nepochybně úsměvné, když si uvědomíme, co „smršť“ vyřešila, ale měl by nás úsměv přejít, pokud si uvědomíme, jak velký vydáme z našich kapes finanční náklad a jak velký časový prostor je nutný k tomu, aby tak zvaná „odpadová smršť“ vznikla. Analyzovat přínosy a náklady návrhů některých politických stran či jejich poslanců a senátorů by bylo nesporně užitečné.

Totalita byla o sešněrování občana do sítě zákazů, příkazů, doporučení a dobře míněných rad, jejichž nerespektování mohlo mít fatální důsledky. Dnes se pyšníme, že máme demokratický stát, ale co se stalo v právní oblasti? Když si odmyslíme blbosti plynoucí z Bruselu, které mnohdy zavádějí něco, nad čím v němém úžasu zůstává rozum stát, a co respektovat zřejmě nikdo nebude, je třeba souhlasit s tím, že nové zákony a úpravy stávajících nejen, že neusnadňují náš život, ale opravdu ho otravují. Zákon o odpadech nevyjímaje, protože jeho překotné a nedomyšlené úpravy nemohou být výsledkem skutečných potřeb, ale více méně důsledkem primitivní politické objednávky. Nakonec, můžeme si za to sami. Za tímto marastem nestojí imaginární postavy, ale konkrétní lidé, které jsme si svobodně zvolili, a kterým jsme na pár let propůjčili důležitou pravomoc, že mohou ovlivňovat náš život. Co jsme si nadrobili, to máme a tak, bohužel, musíme to vydržet do dalšího volebního období. I o tom je demokracie.

Jedinou jistotou v tržní ekonomice je nejistota, ale není důvod tuto pravdu dále „vylepšovat“ nepromyšlenými novelizacemi zákonů a prohlubováním nejistoty, což nemůže skončit jinak než ztrátou důvěry v právo.

Petr Miller

Předseda SVDS

zpět