Aktuality

Monopol v režii Ministerstva životního prostředí

Aneb jak přihrát monopol ve zpracování elektroodpadu?

Ve hře je zásadní omezení, které, mimo jiné, bude projednávat sněmovna ve druhém čtení návrhu zákona o výrobcích s ukončenou životností. 

Povinná certifikace všech zařízení zpracovávajících elektroodpad v České republice. Tato myšlenka zaznívá poslední dobou ze strany několika málo velkých tuzemských zpracovatelů vysloužilého elektra, kteří jí zároveň vyjadřují podporu v rámci pozměňovacích návrhů nově vznikající odpadové legislativy. Z hlediska tržního prostředí není celá tato lobby ničím jiným než aktivitou prosazující uzavření zpracovatelského trhu. Zůstanou jen vyvolení. Lokální, malí a střední zpracovatelé zaniknou a uvolní tím cestu k monopolizaci tržního prostředí v daném segmentu. Obdobný konec s nezanedbatelnými sociálním dopady pak čeká také tzv. chráněné dílny zaměstnávající postižené spoluobčany na chráněných pracovních místech.    

Oč se konkrétně jedná? V ČR je na dvě stovky zpracovatelů vysloužilého elektrozařízení. Těch se zmiňovanou certifikací je téměř jak do mariáše, přičemž ne všichni držitelé uvedené autorizace jsou recyklátoři a třem z nich osvědčení letos exspiruje. AITAT od počátku svého působení na trhu klade důraz na podporu zejména lokálních, malých a středních zpracovatelů, včetně chráněných dílen. Pro ně je chystaná změna legislativy s nutností certifikace doslova likvidační. Proto s navrhovanou myšlenkou, kdy by vše měla vyřešit certifikace prováděná jedinou v Evropě akreditovanou společností, která by měla být finální vstupenkou mezi zpracovatele elektroodpadu, nesouhlasí. Podobně reaguje i Evropská komise, která si nechala zpracovat studii týkající se předmětných mezinárodních norem a možných přínosů či negativních dopadů na dané odvětví. Předběžné výstupy, které jsou k dispozici, označují podobné myšlenky za nevhodné a ohrožující zpracovatelský průmysl, a to nejen proto, že předmětnou certifikací disponují zanedbatelná množství zpracovatelů napříč Evropskou unií..

Co se tedy reálně stane, pokud navrhovaná myšlenka několika málo velkých uspěje? Lokální, malí a střední zpracovatelé na certifikaci finančně nedosáhnou a zaniknou. Cena samotné certifikace pak není jedinou zátěží. V rámci přípravy je nutné naplnit i technologické investice plynoucí z požadavků norem, které jdou nad rámec požadavků evropských směrnic. Těch pár velkých zpracovatelů, kteří dnes certifikací disponují, si rozdělí trh a nikdo další se mezi ně již nedostane. Proč? Protože myšlenka počítá s povinností držet v případě požadavku na zpracování elektroodpadu potřebnou certifikaci. Bez té krajské úřady nebudou moci, i přes naplnění všech ostatních legislativních povinností a pravidel, souhlas na provozování zařízení na zpracování elektrozařízení udělit. Technologii na zpracování tak nebude možné rozjet bez certifikace, ale tu firma nedostane, protože nebude mít příslušné povolení v rámci legislativních povinností a nebude provozovat reálné procesy zpracování. Noví žadatelé nebudou moci uskutečnit dvě akce, které jsou ovšem vzájemně závislé jedna na druhé a vzájemně se podmiňují. Kruh s vyvolenými zpracovateli se tak uzavírá. Ocitáme se tak opět v reálné situaci v duchu Hlavy 22 a podobnost s jinými oblastmi našeho odpadového hospodářství tak není vůbec náhodná.

Fiktivní přínos uvedené myšlenky je navíc v domácím prostředí dokládán množstvím udělených krajských souhlasů provozovatelům zpracovatelských zařízení (přibližně 200), kdy jejich technologie zpracování elektroodpadů, kvalita výstupní komodity či minimalizace dopadů jejich činnosti na životní prostředí podle mínění uvedeného lobby pokulhává. Je však nutné si připomenout, že jako v mnoha případech se lobbyistické skupiny snaží efektně zaměnit důsledky za příčiny, podobně jako v tomto případě. Jsme tak svědky rétoriky, ve které vše zachrání jakýsi mezinárodní standard. Přitom každý potenciální provozovatel zařízení na zpracování jakéhokoli odpadu, tedy nejen úzké skupiny elektroodpadů, musí naplnit jasně stanovené legislativní požadavky, předložit provozní řád a příslušná povolení a následně podstoupit správní řízení u místně příslušného krajského úřadu, který vydá, případně nevydá, souhlas k provozování takovéhoto zařízení na svém území. Je tady na místě opět otázka Proč? Proč krajské úřady vydávají souhlasy na provozování zařízení, které jsou dle tvrzeného lobby tak nefunkční a škodlivé? A není to náhodou jinak?

Provozovatel zařízení na zpracování odpadu podle zákona o odpadech, který disponuje souhlasem krajského úřadu, musí být s požadavky České republiky minimálně v souladu. Jinak by uvedený souhlas neobdržel. Ano, je všeobecně známým faktem, že jednotlivé krajské úřady postupují v rámci rozhodování svých správních řízení v této věci nekoordinovaně, ale minimální zákonem stanovené limity dodržují. Je zde tedy jistě prostor na zlepšení, a to zejména v roli Ministerstva životního prostředí, které by jako ústřední orgán státní správy mělo daleko lépe činnost jednotlivých krajů v této věci koordinovat. Díky takovéto efektivní koordinaci by pak nemuselo docházet k větším rozdílům v požadavcích jednotlivých krajů, jako v současné době. Stejně tak, pokud jakýkoli provozovatel již obdržel povolení k provozu zařízení, je jeho povinností dodržovat schválené rámce a provozní řád, které je možné z pozice kontrolních orgánů dostatečně a pravidelně dohlížet.

V uvedeném kontextu tak snaha lobby o umělou implementaci mezinárodních norem do prostředí zpracování a recyklace elektroodpadu získává zcela jiné obrysy osobního zájmu a benefitů z nich plynoucích. Bez vize v ochraně životního prostředí a jejího prosazování nad ekonomickými zájmy minorit tak není možné dojít ke skutečným výsledkům. Takovým, z nichž bude mít užitek celá společnost, nikoli jen pár vyvolených.

David Vandrovec
Předseda představenstva AITAT

zpět